Josef Reischig


14. března 2011 v 14:41 | Petr Kufner | Vzpomínky na přátele

23. srpna 2010 v 8:41 | MUDr. Petr Kufner
ŽIVOT JOSEFA REISCHIGA BYL VNITŘNÍM OBOHACENÍM PRO VŠECHY KDO HO ZNALI …
Když jsme v roce 2005 přáli Josefu Reischigovi všechno dobré k jeho šedesátým narozeninám, nikoho z nás by určitě nenapadlo, že za pouhé další tři roky se budeme naposledy loučit s tímto povolaným vědcem, velkorysým přednášejícím zaujatým pro svůj obor biologie a genetiky, originálním umělcem a v neposlední řadě všestranným, houževnatým a po všech stránkách odolným sportovcem tělem i duší. A nelze nepřipomenout to, co je určitě nejdůležitější – Josefovy neobyčejné, vpravdě lidské kvality umocněné poctivě žitým křesťanstvím. Velkou celoživotní oporou byla Josefovi jeho paní Libuška, se kterou vychovali Tomáše a Petra, dva syny připravené obstát v životě podle vzoru svých rodičů. Josef Reischig se narodil v Nymburce 6. srpna 1945. Shodou okolností, která by byla možná zajímavou pro numerologa nebo astrologa, datum jeho narození je shodné se dnem, kdy nad japonskou Hiroshimou vybuchla atomová bomba a byla tak napsána definitivní tragická tečka za více než 60 milióny lidských obětí ve druhé světové válce. Pan docent vyrůstal ve velké rodině – byl druhým nejstarším z pěti sourozenců. Tatínek byl stavební inženýr a projektoval hlavně mosty. Hodně se také věnoval sportu, zejména lehké atletice. Početná rodina byla Pepíkovi darem, díky kterému se naučil skromnosti a pokoře – vlastnostem které se táhnou jako červená nit celým jeho dalším životem a to i po nástupu vážného onemocnění. Nikdy si v nemoci ani jindy nestěžoval a jen málo z nás vědělo, jak se statečností a trpělivostí člověka formovaným kromě jiného i sportem „nesl svůj kříž a zapíral sám sebe“. První principy vzdělání získal Josef Reischig na základní škole a později na gymnáziu v Praze-Strašnicích. Když v roce 1963 složil maturitní zkoušku, přemýšlel o tom, jestli začít studovat na Fakultě tělesné výchovy a sportu University Karlovy v Praze nebo na Přírodovědecké fakultě téže university. Po krátkém váhání se rozhodl pro „kompromis“ – začal studovat současně na obou těchto vysokých školách. Při sportu se pozoruhodně uplatnil jeho vrozený, mimořádně všestranný talent. Věnoval se tehdy hlavně lehké atletice, kde pro svůj výborný odraz dosahoval pozoruhodných výsledků ve skoku vysokém. Ještě více ho přitahoval hokej a někteří spoluhráči, se kterými dříve trénoval, byli později nominováni do reprezentačního výběru tehdejšího Československa. Aktivní účast na vrcholovém sportu vyústila v úvahy o tom, že by Josef mohl nastoupit cestu profesionála trénujícího vrcholové sportovce. Navzdory poměrům, v době srpnové sovětské tankové invaze 1968 a v následujícím vzrušeném roce blížící se Husákovy „normalizace“, docent Reischig dostudoval obě vysoké školy a získal postupně diplomy na fakultě tělesné výchovy a sportu i na přírodovědecké fakultě. Na posledně jmenované fakultě se stal asistentem katedry systematické zoologie. Poté se přestěhoval do Plzně kde pokračoval ve své vědecké a pedagogické práci jako asistent na ústavu biologie (tehdy byl tento ústav formálně součástí „Katedry chemie, biofyziky a biologie LF UK v Plzni“. Při této práci úspěšně studoval na Přírodovědecké fakultě UK v Praze a nakonec získal titul „Doctor rerum naturalium.“. Počátkem 70. let ovlivnil jeho vědecké zaměření tehdy již ostřílený vědec docent Vlastimil Habermann. Ten mu dal za úkol spolupracovat při instalaci metody přímé vizualizace virových nukleových kyselin elektronovým mikroskopem. Docent Reischig tehdy pracoval především s virem Epstaina-Baarové a s virem herpes simplex.Tato spolupráce se vydařila a zároveň znamenala přínos v podobě originálního souboru zveřejněných prací. Řada těchto sdělení byla přijata do mezinárodních vědeckých časopisů, například do prestižního Virology. Dva roky po konci čtyřicetiletého vládnutí komunistické strany se Josef Reischig stal docentem na Lékařské fakultě UK v Plzni. V letech 1993 a 1995 absolvoval studijní pobyty v Marseille na Unité de Recherches sur les Rétrovirus et Maladies Associées. Zde se seznamoval s moderními názory a poznatky týkajícími se výzkumu HIV. Právě před deseti lety, JR převzal po docentu Tomáši Magrotovi vedení ústavu biologie. V osobnosti Josefa byly vedle již zmíněných nevšedně dobrých lidských vlastností vyváženě zastoupeny znalost oboru, učitelská kompetence a schopnost kladně motivovat spolupracovníky. Mladým spolupracovníkům umožňoval rozvíjet vědecký a pedagogický talent. I v nesnadných situacích měl pevné nervy a vždy se dokonale ovládal. Pokud došlo na ústavu něčí vinou k občasnému většímu pochybení, mohli jsme zaslechnout Pepíkův klidný hlas pronášející výtku v žargonu hokejistů k obránci, který zavinil gól: „To se ti teda nepovedlo…“ Docent Reischig položil na našem ústavu základy Referenční laboratoře světelné mikroskopie a Laboratoře konfokální mikroskopie, které jsou dvěma unikátními pracovišti v rámci Karlovy University. V těchto laboratořích dominuje v současné době nejmodernější konfokální mikroskop Olympus Fluoview 1000. JR měl jako vnímavý pozorovatel přírody potřebu zobrazovat objekty její krásy (viz názvy více než dvaceti výstav Reischigových fotografií pořízených mikroskopem „Pohled do mikrosvěta. Skrytá krása stvoření“). Jednalo se u něho v tomto ohledu o skutečné zapálení, jak pro předměty pozorovatelné okem tak mikroskopem. V oboru fotografie a filmu vyrobil docent Reischig sérii krátkých populárně – naučných filmů a snímek „Prvoci – bičíkovci“ (2000) dostal jednu z hlavních cen Academia filmu Olomouc. Zájem o malířství, fotografii, přírodu, mikroskopy sjednotil JR, lze takřka říci v avantgardní výtvarné metodě, čerpající ze zobrazení nejrůznějších objektů pod zorným polem mikroskopu. Pod mikroskopem vyfotografoval Josef stovky jsoucen živé i neživé přírody. Uveďme namátkou například řez stonkem rostliny, kapiláry v tukovém lalůčku, síť neuronů (zde spolupracoval s docentem Františkem Vožehem), krystaly kyseliny askorbové či dopaminu, v neposlední řadě pak krystalizující DNA. Desítky těchto fotografií byly převzaty do knih i časopisů (jmenujme alespoň časopis Vesmír, v jehož prakticky každém čísle jsou publikovány Reischigovy fotografie). Současná vzpomínka na Josefa Reischiga není prosta smutku. Jsme rádi, že jsme mohli prožít v našem přátelství řadu let, společně ve všem dobrém i zlém. Řada z nás věří, že již přistál na onom druhém břehu, kde obdržel zaslouženou odměnu. Petr Kufner, 14.6.2010

 

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice About My Friends .... Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s