Zdravý vývoj lidské osobnosti


13. března 2011 v 21:40 | Petr Kufner | Psychologie

Velká řada směrů v oblasti psychologie vychází z předpokladu, že člověk je svobodná bytost, to znamená, že není ve svém konání zcela úplně determinován faktory směřujícími k němu z okolí, z vnějšku. Z lidské svobody pak plyne nevyhnutelně zodpovědnost – každý je do značné míry zodpovědný, kromě jiného, za své fyzické, duševní a duchovní zdraví. Tak, jako člověk způsobem svého života ovlivňuje své fyzické zdraví, je schopen ovlivňovat i své duševní a duchovní zdraví – to, zda se vyvíjí ve zdravou a harmonickou osobnost a stává se skutečně tím, kým má být. Možná každý z nás má zkušenost setkání s člověkem, v jehož přítomnosti získal pocit neviditelného obohacení a vnímal, že tato osoba mu předává velké vnitřní hodnoty. Takto na nás působícím lidem se někdy říká „podporovatelé osobnostního růstu“ (termín je od amerického psychologa M. R. McMillana). Naopak v přítomnosti některých jiných lidí se můžeme cítit stísnění, vzbuzují v nás pesimistický pohled na život, vyvolávají nepříjemné emoce a odcházíme od nich nikoli harmonicky naladěni, nýbrž ve vnitřní rozvrácenosti. Takovýmto lidem říká McMillan „letální osobnosti“ (latinské letalis = zhoubný, smrtící).
Je důležité naučit se tyto krajní dva typy osobností vědomě rozlišovat. Styku s „letálními osobnostmi“ se samozřejmě nelze v životě nikdy úplně vyhnout, a tak je dobré jej odměřovat podle našich momentálních dispozic a kompenzovat jeho negativní dopad na nás častým stykem s „podporovateli osobnostního růstu“. Máme štěstí nalezneme-li takového „podporovatele“ ve svém partnerovi, rodiči či příteli, můžeme jej ale nalézt u lékaře, terapeuta, kněze- jsou-li skutečně způsobilými k tomuto povolání.

Můžeme si položit tyto otázky : Jak působíme na druhé lidi (na naše přátele, známé a ty nejbližší, zejména děti) my? Napomáháme jejich osobnostnímu růstu, a tím v nich podporujeme komplexní zdraví, nebo v nich osobnostní růst spíše potlačujeme, nebo dokonce zabíjíme? Odcházejí od nás druzí něčím obohaceni?
V psychologickém výzkumu převládá tendence vycházet z chorobných projevů, pozorovaných u klientů. Tak například psychoanalýza staví svou teorii osobnosti na chorobných příznacích, se kterými se setkáváme u tzv. neuróz. Někteří psychologové se pokusili založit svou teorii naopak na pozorování zdravých, nadprůměrně tvořivých lidí. Mezi tyto psychology patří, u nás poměrně dost málo známý americký psycholog Abraham Maslow (1908-1970). Zkoumal, jakými společnými faktory se vyznačuje život jedinců, kteří „své lidství rozvinuli do plnosti, zralosti a „dosáhli hlubokého štěstí, pokoje a bohatství ve vnitřním životě“.  Našel u nich tyto společné charakteristiky:
1. Dobrý kontakt s realitou a z něho plynoucí dobrá orientace v mezilidských vztazích – schopnost postřehnout faleš, přetvářku a nečestnost. Současně soulad s pravdivostí a skutečností ve všech sférách života.

2. Vysoký stupeň vlastního sebepřijetí, ale také přijímání druhých lidí a všecho, co je člověku vlastní. Jsou schopni přijmout i nedostatky a omezení, a to jak u sebe samotných, tak u druhých.

3. Spontánnost, jednoduchost a přirozenost v myšlení, citech a v chování. Dávají přednost společnosti, která jim umožňuje být sebou samotnými.

4. Nestavějí do středu své pozornosti výhradně své vnitřní problémy, ale jsou schopni se soustředit na úkol, povinnost nebo poslání, které jim bylo určeno jako životní.

5. Potřeba soukromí. Nevyhýbají se samotě, kterou naopak využívají jako příležitost k hluboké koncentraci na předmět svého zájmu a k modlitbě či k meditaci.

6. Zůstávají věrni svému přesvědčení i v situaci odmítání druhými a nepopularity. Jsou schopni prosazovat své myšlenky i tehdy, když je to bolestné. Nejsou podřízeni úsudku druhých, a proto jsou poměreně stabilní i při vystavení tvrdým ranám, strádáním a frustracím.

7. Váží si zdánlivě každodenních skutečností života jako jsou třeba květiny, stromy, dítě, zralé osoby, západu slunce. Dovedou vidět jedinečné stránky i obyčejných věcí.

8. „Sebeaktualizující osoby“ často prožívaly tzv. „vrcholné zážitky“, blížící se mystickému sjednocení s Bohem při prožívání lásky, krásy, dobra.

9. Tito lidé mají schopnost prožívat lidské bratrství a sounáležitost všeho lidstva.

10.Jsou schopny intenzívních přátelských vztahů. Měly alespoň jednoho nebo dva blízké lidi. Dávají však přednost několika hlubokým lidským vztahům před mnoha povrchními.

11.Demokratické smýšlení. Nehodnotí lidi na základě nějakých skupinových znaků (národnost, rasa, stav, náboženství apod.), ale každého člověka chápou jako neopakovatelného a jedinečného.

12.Silně vyvinutý etický cit, rozlišování mezi dobrem a zlem. Své chování podřizují svému mravnímu smýšlení.

13.Smysl pro humor, který však nezraňuje druhé (tzv. „humor bez nepřátelství“).

14.Tvořivost (kreativita). Dovedou originálně používat svou fantazii při řešení problémů v nejrůznějších oblastech života. Nejsou pouhými následovníky zaběhaného myšlení, ale dovedou hledat nové cesty.

15.Nedají se slepě ovlivňovat kulturou, módou nebo reklamou, uchovávají si svou vlastní svobodu a nezávislost na okolí. Nejsou například bezmezně oddáni ekonomickému pokroku, který je jakýmsi moderním náboženstvím, a v jehož jménu jsou ničeny rostlinné a živočišné druhy, je devastována půda, voda i vzduch.

Někteří psychologové zaznamenali u takovýchto osob některé další charakteristiky, mezi něž patří pozitivní zkušenosti z dětství (bezpečné prostředí, láska rodičů) a dále schopnost dát negativním zkušenostem (těžká nemoc, ztráta milované osoby, neúspěch v zaměstnání, vězení, chudoba) pozitivní účinek. Posledně jmenovanou schopností se podrobně zabývá logoterapie (řecky logos = slovo, smysl, duch, též Slovo Boží), založená Viktorem E. Franklem (nar. 1905 ve Vídni, rodina pocházela z Pohořelic u Brna, zemřel v r. 1997). Frankl, který byl až do svých dvaadevadesáti let schopen přednášet na předních světových univerzitách, vydal svým životem nejlepší svědectví o platnosti své nauky. Prožil několik let v koncentračním táboře, rukopis jeho mnohaletého díla mu byl po příchodu do tábora vyrván a zničen. Pod vlivem zkušeností z tábora smrti se však jeho myšlenky vytříbily a dozrály. I ty nejtěžší stránky života, jako je nemoc, utrpení, vina a smrt, dávají člověku příležitost k růstu tím, že objeví jejich poselství, smysl a zaujme k nim správný postoj. Promění tak utrpení v morální vítězství, a tím nalezne nejhlubší smysl života. Frankl popisuje prožitek svého umírajícího pacienta, který říká: „Byl jsem naplněn citem lásky k celému lidstvu, pocitem vesmírné nezměrnosti.“ Jinou umírající pacientku Viktor E. Frankl představil svým 150 studentům medicíny, psychologie a teologie na přednášce, která byla zakončena spontánním potleskem. Frankl na to reagoval slovy: „Podívejte se, paní Linková, tento potlesk patří vám. Patří vašemu životu, který byl jediný velký výkon. Můžete být hrdá na svůj život! A jak málo je lidí, kteří mohou být hrdi na svůj život! Chtěl bych říci, paní Linková: Váš život je pomník! Pomník, který žádný člověk nemůže sprovodit ze světa.“
To, zda budeme šťastni – jak v toku svého života, tak i na jeho konci – záleží na tom, zda se nám podaří zodpovědět otázku po smyslu. Velký krok na cestě ke štěstí udělal již ten, kdo si tuto otázku vůbec položil. Hledání odpovědi po smyslu života je proces trvající dlouhou dobu, ale pokud se rozhodneme se takto ptát, vyhneme se na konci života pocitu, že jsme jej prožili zbytečně.
Reklamy